Srí Lanka V: Jak nás málem zastřelili

Vstávačka brzo ráno, sbalili jsme se a vyrazili na ranní bus zpět do Kandy. První nás minul na cestě na nádraží, ale naštěstí jel zanedlouho další. Celkem jsme se i těšili na jízdu, protože cesta do Dambully nás bavila. To jsme ale netušili, že tenhle bus bude totálně narvanej. Teď teprve začala nefalšovaná typická srílanská jízda.
Celou dobu až do Kandy jsme stáli. Ale hlavně jsme se drželi zuby nehty, protože lidí přibývalo a všichni na sebe v zatáčkách padali 😀 Srílančani se na nás lepili ze všech stran, všichni do sebe strkali, padali a šlapali po sobě. Bylo to vyčerpávající. Nakonec jsem totiž stála jen na jedné noze, v pase zlomená a přinucena ohnout se doleva a naklonit dopředu. Hrozně mě to vysílilo, takže jsem byla fakt ráda, když jsme konečně dorazili v 7 ráno do Kandy. Z cesty (a taky z toho, že jsme nic nejedli) nám bylo špatně. Hledali jsme banku, ale zjistili jsme, že má otevřeno až od 9 a nám jede vlak do Nanu Oya v 8:30, takže jsme se snažili najít směnárnu. Už jsme to málem zoufalstvím zabalili, ale nakonec nás zachránili automaty 😀

Na nádraží jsme koupili dva lístky do 2. třídy. Jde koupit i do 3. pro fajnšmekry a bohaté turisty 😀 tuším ale, že se to musí rezervovat nějak dopředu a samozřejmě je to dražší. Vagony z 2. do 3. třídy nejdou projít, jsou zamčené, takže tu pravou jízdu tady stejně nezažijete… ve 2. třídě chodí místní s velkýma košíkama plnýma ovoce a jídla a je to fakt zážitek 🙂

Ve vlaku jsme chytli supr místo odkud bylo krásně vidět ven na čajové plantáže. Cesta vlakem z Kandy do Nanu Oya (Nuwara Eliya) je pověstná tím, jak je nádherná. A opravdu… dusno a prach velkého města se velmi rychle změní ve svěží horský vzduch, všude samá zeleň, sběrači čajových lístků, hory, vodopády, úplná pohádka… do doby než si nějakej bláznivej srílančan nesedne na schůdky u dveří vlaku (které jsou po celou dobu jízdy otevřené, což je celkem vo hubu) a vy se nemodlíte, aby náhodou z toho vlaku nevypadl 😀

Nějakou dobu po poledni jsme přijeli do Nanu Oya, kde nám sebrali jízdenky (chtěla jsem si je nechat pro babičku, protože dělá u drah a dříve pracovala se stejnými jízdenkami, tak mě to mrzelo). Nechali jsme se odvézt taxíkem z Nanu Oya do Nuwara Eliya, horské vesničky proslulé čajovými plantážemi (tuším za 400 rs).

V Nuwara Eliya je opravdu rušno. Tentokrát ale ne od místních, těch tu moc není, nýbrž od turistů. Nuwara Eliya je obrovskou turistickou atrakcí. Je nám z toho celkem zle, protože toho neutuchajícího hluku, odmítání tuktukářů a dalších srílančanů, kteří vám pořád něco nabízejí a otravují, jsme už celkem nasyceni. Hledáme proto nějaké klidnější místo, ale zjistíme, že budeme muset pryč z města, abychom něco klidnějšího našli. A tak si to namíříme do lesa, do kopců.

Moc jsem se do Nuwara Eliya těšila a malovala jsem si ji přímo pohádkově. Malé městečko vysoko v horách obklopené zelení a čerstvým horským vzduchem… A o to víc mne překvapila tvrdá realita. Realita špinavého města s výfukovými plyny zamořujícími vzduch jako ve všech částech ostrova. Ale to by nám ještě zas tak nevadilo, jenže ty mraky turistů! Řekla bych, že Nuwara Eliya, navzdory své poloze, je nejturističtějším městem Srí Lanky. Nebo možná je to tím, že turismus v hlavním městě se dá očekávat, ale v zapadlém městečku uprostřed hor už s tím tolik nepočítáte. Takže z Nuwary Eliyi jsme byli dost zklamaní. Toužili jsme po klidu a přírodě a místo toho jsme dorazili na velmi frekventované místo. Rozhodli jsme se proto odmítnout všechny nabídky tuktukářů a taxikářů na “nejlevnější” ubytování a zamířili jsme pěšky do neznáma. Pryč z Nuwary.

Cestou jsme se ještě chtěli posilnit, takže jsme za 1) zašli do obchodu, kde mě okradli, čehož jsem si všimla v bodě 2) v předražené restauraci, kde vařili nejhůř a nejdráž na celé Srí Lance :D(do obchodu jsme se vrátili a vše v pořádku vyřešili, ale byl to stres, to vám řeknu :D)

Mířili jsme do kopců, které se nám zdáli nedaleko. Cestou jsme viděli místní život, hromady odpadků, ženu peroucí prádlo ve stoce hned vedle cesty… A koukali jsme na ně asi stejně vyjeveně jako oni na nás.

Když jsme se konečně vzdálili od pulsujícího centra a kopec začal nabírat spád, zastavil nás další srílančan s nabídkou ubytování. Samozřejmě jeho “penzion” byl nejlepší a nejlevnější, jak se nás snažil nezkušeně přesvědčit.

Odmítli jsme a šli dál. Ale brzy jsme narazili na plot. Bylo nám to divné, ale dal se obejít a tak jsme šli dál… Nakonec jsme ale narazili na jakousi vodárnu a museli jsme se vrátit. Vzali jsme to obloukem zpět do Nuwary a namířili jsme si to k chrámu, který jsme spatřili na druhé straně města. Už se začínalo stmívat a my přemýšleli, kde složíme hlavu. V lese by to bylo jednoduché, ale teď jsme byli zpět ve městě a nevěděli, co s tím.
Šli jsme a šli a když už nám zbýval jen kousek světla, všimli jsme si, že jsme v Národní přírodní rezervaci. Prý že nás tu mohou ohrozit zvířata, hlavně v noci.
Bezva, takže myšlenka uchýlit se honem někam, kde bychom mohli složit hlavu se najednou stala více urgentní. Naštěstí jsme za chvíli narazili na rozestavěný plechový domek, ohraničený lesem a nedaleko od cesty. Měl zastřešenou terásku a já jsem zajásala, protože to bylo ideální místo k spánku. Tam si na nás žádné zvíře nepřijde!

Počkali jsme až se úplně setmí a vylezli jsme po plechových schodech nahoru. Zjistili jsme, že na terase ještě neudělali pořádnou podlahu, a tak jsme si vybalili spacáky na vlnkatý povrch. Dost to tlačilo, ale byli jsme rádi, že jsme pod střechou.
Když už jsme skoro zavírali víčka, najednou se ozvaly kroky. Oba jsme ztichli, zatajili dech a ani nedutali. Rozsvítilo se světlo. Mně se tak rozbušilo srdce! Leželi jsme tam, čekali a já pomalu začínala panikařit…

 

Světlo pořád svítilo, ale nikoho už jsme neslyšeli. Neslyšeli jsme ani že by někdo odešel. Začali jsme se bát, že na nás někdo přijde s holí, nebo zavolá místní policii, protože jsme byli na cizím pozemku.
Když už uplynula delší doba a světlo pořád svítilo, Libi to šel omrknout.

 

Nikde nikdo.
Ale světlo jsme zhasnout nemohli, co kdyby se vrátil. Usoudili jsme, že se asi jen nějaký ožralý soused rozhodl vykonat potřebu na tomto pozemku a potřeboval si na to rozsvítit.
Ale zůstat tam? Neusnula bych, a tak jsme se sbalili a odešli.

Už byla pěkná tma a my potřebovali jít spát, protože jsme na druhý den měli naplánovaný trek. Rozhodli jsme se proto zalézt do lesa, jen kousíček od cesty. Našli jsme pěkné místečko mezi spadlými kmeny a zachumlali se do spacáků. Usnuli jsme.

 

Po nějaké chvíli nás vzbudilo šustění listí. Bylo tam zvíře.
Já si myslela, že je to nějaký pták, protože jsem o nich četla na té velké tabuli, co říkala, že jsme v Národní přírodní rezervaci. Ale Libor uslyšel chrochtnutí.
A byli jsme zase v maléru.
Tentokrát za náma nepřišel ožralý soused, co se potřeboval vyčůrat, ale rovnou divoké prase!

 

Uklidňovali jsme se tím, že jsme ohraničeni stromy a že na nás nepřijde. Jenže teď jsem už tuplem strachy nemohla usnout. Jinam už jsme ale jít nemohli, bylo už dost hodin a potřebovali jsme se co nejvíc vyspat (následující den jsme chtěli jít trek na Horton Plains).

Už si nepamatuju, jestli jsme znovu na chvíli usnuli, nebo jestli se to stalo hned, ale po chvíli jsme uslyšeli výstřel. Naprosto jsme zkameněli.

Tak to už je moc, ještě si nás spletou s prasetem a zastřelí nás! Nevinné srílančany by určitě nenapadlo, že se k nim do lesa šel vyspat jeden český pár… Jakmile uvidí nějaký pohyb, budou si myslet, že jsme prase a napálí to do nás s myšlenkou na dobrý oběd!

 

 

Okamžitě jsme se spakovali a přímo vystřelili z místa pryč. Náš odchod z lesa doprovodilo ještě pár výstřelů. To už se začínalo rozednívat. Vyhrabala jsem v tom zmatku mobil a zjistila, že je asi půl páté ráno. No, stejně jsme chtěli vyrazit brzy. Než se dostaneme na Horton Plains, bude to nějakou dobu trvat a chtěli jsme tam být včas. Vyrazili jsme proto zpět do centra.

 

Horton Plains – jinej svět

(Teď už to budou hezčí fotky, slibuju 😀 )

Ověšeni spacákama, botama a dalšíma věcma jsme pelášili z našeho úkrytu zpět do Nuwara Eliya. Jenže GPSka si opět dělala co chtěla a my jsme nevěděli kudy. Bloudili jsme, snažíc se najít správnou cestou vedoucí do centra a v tom jsme narazili na nějaké tuktukářské ranní ptáče, které nám řeklo, že nás tam zaveze. Nakonec nás ukecal, že nás doveze až k Horton Plains, protože bus tam nejede, resp. jede do vesnice vedle a jede dost pozdě, takže bychom nic nestihli a drkotali se tam zbytečně dlouho. Takže nakonec jsme se dohodli, že si zaplatíme na Horton Plains tuk-tuka. Bylo to drahý, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme ho měli, protože nás odvezl i zpět a mohli jsme si to v klidu užít, nikam nespěchat a taky nám pohlídal věci a nemuseli jsme s sebou vláčet krosny. Navíc nejdřív dojetede ke vstupu, kde koupíte vstupenky a ještě pak jedete nějakou dobu přímo k místu odkud se trek dá jít. Takže jsme byli nakonec fakt rádi, že máme tuktuka. Bylo to sice dost drahý, ale jinak bychom se zpátky asi nedostali.

 

Ale řeknu vám, to byla zas jízda! 😀 Asi moje druhá nejsmrtelnější hned po dobrodružné jízdě v Albánii, kdy jsme v patnácti lidech jeli na korbě polorozpadlýho náklaďáčku horskými cestami a řidič celou dobu telefonoval a občasně jednou rukou řídil……

Tady s naším punkovým tuktukářem jsme zažili něco podobného. Občas jsme museli vystoupit a vyjít kopec pěšky, protože tuktukem bychom to nevyjeli 😀 Modlili jsme se ať někam nezahučíme nebo neskončíme uprostřed kopců. Díkybohu jsme přežili 😀

Když už jsme si mysleli, že jsme konečně tam, zjistili jsme, že nejdřív musíme vystát frontu mezi auty a tuktuky, následně vylézt a jít si pro předražené vstupenky ven, kde byla kosa větší než je u nás o Vánocích a stát tam pěkně dlouho, protože se snad všichni turisti rozhodli toho rána pro stejnej plán jako my.

U vstupu do národního parku Horton Plains byla totální mlha taky totální kosa! Měla jsem na sobě své nejteplejší oblečení a i tak jsem mrzla! Dole v Kandy je třeba 35°C a tady nahoře bylo tak 7 max, ale popravdě je možné, že i míň! V průběhu dne se to zlepšilo, ale ráno, když jsme stáli frontu na vstupenky, nám byla fakt kosa.

Park je úchvatnej. Je tam ticho, klid, jen zvuky přírody a zvířat. Turisty sice potkáte, ale ztratí se v prostoru, takže vás neruší. Vidíte zas úplně jiné druhy zvířat a hlavně rostlin! Připomínalo mi to Kolumbii nebo Ekvádor, rostly tam totiž takové podivné rostliny podobné kaktusům. Užívali jsme si tu atmosféru a úplně jinou přírodu, než jsme doposud (na Srí Lance) viděli… Srí Lanka je tak rozmanitá! Najdete tu vyprahlý sever, živelné tropické pláže, deštné pralesy, safari, ale i horské oblasti s úplně odlišnou faunou a flórou. Neskutečný. (A ty odpadky a smrad z výfuků všude kolem jsou taky neskutečný. A nevím jak by vás, ale mne ti otravní srílančani fakt ke konci už dost štvali :D)

Šli jsme takový okruh, který vedl přes vodopádky a hlavní atrakcí byl tzv. World’s End, neboli Konec Světa. Obrovský sráz dolů. (Což na fotkách není moc vidět, ve skutečnosti to ale bylo celkem hustý).

Byl to zážitek a krásný výhled. Cestou zpět už jsme se jen kochali a doufali, že uvidíme opičky, nebo další zvířata, ale skoro všechna už byla zalezlá. Nejvíce zvířat máte šanci vidět zrána, když je tu ještě málo turistů a zvířata se jdou napást…
Tento den Horton Plains působily vážně až magickým dojmem. Vůbec nám nepřišlo, že jsme na dovolené na slunném, tropickém ostrově. Jako bychom byli na úplně jiné straně planety. Míjeli jsme suché kopečky, vodopády, ale i zelené kopce a džungli.

 

Po dobrodružství v Horton Plains nás čekala cesta zpět do Nuwary, odkud jsme se chtěli přemístit na jih, na safari nebo blíž k deštnému pralesu. A to jsme ještě nevěděli, že to nepůjde. Jak jsme situaci nakonec vyřešili a jak jsme museli překopat plány se dozvíte v příštím článku 🙂

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit

One Comment

  1. Páni, skvělý článek 🙂 divím se, že jste vůbec vlezli do cizího baráku.. Já bych taky neusla, kdyby tam někdo přišel 😀 A u toho prasete, netuším, co bych dělala 😀 aspoň že výlet do parku se vám povedl 🙂 krásné fotky! 🙂

    https://wantbefitm.blogspot.cz/

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*