Tohle bude takovej osobnější článek. Bude o zdraví, ale nebude o jídle. Bude o tom psychickym zdraví. O zdraví v naší hlavě.

Už je to delší doba, co se snažím nacházet v mém životě věci, za které můžu být vděčná. Většinou jsou to maličkosti. Ale jsou tu. Dokonce bych se mohla poplácat po zádech, že už umím být vděčná i za špatné věci, které mi přicházejí do života. Beru je jako lekce, zkušenosti. Někdy to není lehké, ale po nějaké době k tomu vždycky dojdu.

Zvláštní ale je, že donedávna jsem nikdy nebyla zpruzená, že bydlím v České republice. Na střední jsem strašně toužila vyjet studovat do zahraničí, což se mi ale nesplnilo. Tak jsem si slibovala, že na vejšce pojedu na Erasmus, nebo že o prázdninách budu víc cestovat. Jenže jsem si vybrala obor, u kterého je v podstatě nereálné vyjet na Erasmus a cestování o prázdninách je trošku složitější, protože máme prázdninové praxe a dlouhé zkouškové. No a těch peněz přes rok taky moc nevydělám, protože se soustředím na školu, ve které trávím většinu času. A tak se tak stalo, že jsem 3 roky nikde nebyla.

Co to ale znamená, že jsem 3 roky nikam nevycestovala a byla jen v České republice?

Nebyla jsem v kontaktu s jinými lidmi. S jiným přemýšlením, jinými hodnotami a úplně jinými životy. Byla jsem jenom tady. V Česku, kde si spousta lidí pořád na něco stěžuje. Tohle je špatně a támhleto taky. “Tohle nemám a má to můj soused/kamarádka/člověk na ulici…a já to nemám. A chci to taky. A můj život je špatnej. Ach, proč zrovna já….”

Lidi by měli víc cestovat. A Češi speciálně.

Ne, nedá se vše házet na jednu hromadu. Ani negativní český národ, ani cestování. Všichni nejsme stejní a cestování každému může přinést něco jiného. Je ale potřeba odlišovat turistiku, kdy se jede rodinka vyvalit na 14dní na pláž a cestování – opravdový cestování, kdy poznáváte zemi, ve které jste. Dopravujete se jako místní, spíte u místních, snažíte se poznat život, jaký žijí a jaké mají hodnoty.

To je něco jiného.

A protože já ani přítel nejsme ten první případ, že bychom si jeli vyvalit šunky na beach, rozhodli jsme se to vzít z toho druhého konce.

Já už něco nacestováno mám. Ale většinou to byly treky v přírodě a taky cestování po Evropě. Tohle byla teda naše premiéra s Asií. A na vlastní pěst.

Nechci tady psát cestopis, to by bylo na dlouho (ale kdybyste měli zájem, moc ráda se s vámi podělím). Ale chtěla jsem vám tu napsat, abyste nebyli tak nevděční!

Žijeme si jak prasata v žitě. Jsme vyspělá země v samém srdci Evropy. Máme vysokou úroveň hygieny, zdravotnictví, vzdělávání… Jsme v bezpečí.

A místo toho, abychom si tohle všechno uvědomovali, tak akorát brbláme.

Přitom máme zajištěny základní potřeby. Pro jídlo si můžeme do minuty skočit do obchodu, pitná voda nám teče doma z kohoutku. Řešíme kariéry, koníčky, smysluplnou práci a seberozvoj.  A můžeme být sakra rádi, že na tohle máme čas a nemusíme bojovat o holý život!

Zkuste se na chvíli zastavit. Rozhlédnout se kolem sebe. A uvědomit si, co všechno máte. Máte to přímo před očima! Stačí se jen správně podívat.

…Znáte Paula Coelha? A znáte jeho knihu Alchymista? Přečtěte si ji. Pořádně.

Díky a buďte vděční. Já věřím, že něco, za co můžete být vděční určitě najdete 🙂 Jsou to většinou ty úplně nejjednodušší věci.

Vaše,
K.